Jezerský jump … 150 slov na „J“
Jedno jarní jitro jukáme jiskrnou jinovatku. Je jasno. Ještě jektajíce, jdeme jmout Jezerku. Jenom jukneme, jestli jsou jehličnany ježaté.
„Jojo, jaksepatří jsou!“ Jégrhózny jsou jistota, jak jít jehličnany jednodušeji. Jinak jatka. Jenom jizvy. Jdeme jásavě.
Jenže jeřabinami juchá jankovatý jezevec. Jistě je ježatý. Jeho jesličky jistojistě jmuli jeleni. Jezevec jedovatě jukne, jestli jsme jemnocitní. Jakmile je jistý, jedná. Ječícího juniora juchne. Junior jenom jekne.
Jistí jej jednopatrové jesličky. Ješitní jeleni jenom jihnou, jelikož jim junior jednotí ječmen. Jeden jelen, jistě jednoročák, jaksepatří jedná. „Ježíšmarjá!“, jinocha jedovatě jebne.
Junior jančí, ječí, jektá. Jaksepatří jódluje. Jeho jégrhózny jihnou. Jsou jaksi jeté.
„Jejda!“, jeleni jdou juknout, jak jíme jitrnice. Jásáme, jelikož junior jmul jasnozřivě ježdíky.
Jedeme jinovatkou. Jevící jeleni jektají. „Jupíí!“. Jedinečná jízda jehlanem Jezerky. Jenže jedenáctimetrová jáma jedoucí jelimany jistí. Jedenáctimetrový jump je jedovatý.
„Jéje!“, jezdce jistí jutové jařmo jehličnaté jedle. Jako jojo juchají jícnem. Jeleni jukají, jak jančící jezdce jistí JIPka.